Elektrárna
Plán
V duchu hesla urbexu jsem se vydal prozkoumat místo, které nemá před sebou zánik v budoucnu, ale které už zaniklo. Místo, které bylo dříve plné lidí a sálala z něj energie. Doslova.
Nebylo snadné se sem dostat. Zkoušel jsem to vícekrát, ale poprvé se kolem motalo mnoho lidí a já ztratil odvahu. Ve všední den po obědě sem každý vyrazí venčit psa, kočku, králíka, přítelkyni a nepotřeboval jsem být spatřen.
Mapuji harmonogram místních výpitků a výrostků, snažím se najít čas, kdy nepozorovaně vniknu za stařičký plot. Autem parkuji daleko, skoro jako dietář, který se snaží nachodit 10 tisíc kroků denně. Ale nechci nikomu strkat na oči českou SPZ. Už tak vzbuzuji pozornost sousedů, protože kromě místního Jürgena, Helmuta a Horsta nikdo v ulici obvykle neparkuje.
Jdu dovnitř!
V kolenou mám půl kiláku a obhlížím, kudy dovnitř. Chybí mi zkušené oko kradáka nebo útěkáře z pasťáku. Nevím kudy, všude je na mě vidět. Po deseti minutách marného průzkumu plotu a jeho dokonalosti vidím díl, který není přišroubovaný. Nikde ani živáček, mizím za plotem. Zrychlený dech a mravenčení až v konečcích vlasů. Jsem v areálu.
Plot byl jen první překážkou, ještě se musím dostat dovnitř. Jestli si někdo umí vybrat slepou cestu vícekrát, pak jsem to já. Bludiště v přímém přenosu, lepší než ve videohře. Pořád se vracím a bloudím, pomáhají zprávy od kamaráda z urbexu, kudy jít.
A mám ho. Mám to okno, které není dovřené. Je to skvělé okno, bohužel jen na pohled. Jinak je snad nejhůř přístupné z celého objektu. Ale když není jiné? Budu muset nasoukat dva metry živé délky do otvoru společně s batohem, foťákem a stativem. Navíc nevím, co je na druhé straně. Padám na něčí pracovní stůl. Není to tak dávno, co na něm byly pohlednice z dovolených a drobky od svačiny. Teď hostí můj zadek.
Hledám velín
Fascinovaně procházím objektem. Skláním se před každým oknem a hledám vstup do druhého patra. Co když je areál hlídaný a už mě tu někde vyčmuchává zkušený pes s inteligencí Rexe?
Něco slyším, kroky, hlasy, zvuky, možná duch. Musím rychle najít velín. Ale já vážně něco slyším. Snad to budou jen halucinace.
Míjím odstavené stroje a velké kotle a po starých rezavých schodech stoupám hledat cíl mé cesty. A mám ho. Stojím ve velínu. Tak skutečném, a tak majestátním. Místo, které běžný smrtelník vidí už jen ve filmech. Mám tu čest a tu drzost, že jsem tady.
Finále
Teď se mi to už fakt nezdá, opravdu někoho slyším! Zpozorním a začínám rychle balit věci zpět do batohu a připravuji rychlou ústupovou strategii. Není to hlídač s Rexem, ale partička mladých, kteří se sem přišli flákat. A samozřejmě mají vlastní přístupovou cestu. Ale ne, ta moje je lepší. Krátce na sebe mávneme, přemýšlíme, kdo z nás má utíkat. Tak jo, nikdo.
To, že držím foťák je uklidnilo. Procházím místo, pokračuji ve focení a když zábava mladých dosahuje neúnosných decibelů opouštím velín. Pár starých schodů před mnou a výhled špinavými okny. A za okny skupina lidí. Tak to je to poslední, co můžu potřebovat. Tihle nebudou z urbexu.
Chvíle na dlouhý kouř a přemýšlení. Kudy se vydat a nepozorovaně zmizet? Přemýšlení mi usnadnil zvuk dronu. Uff chtějí jen snímky elektrárny ze vzduchu.
Dovnitř malými okny lezou jen blázni. Mizím jak z cizí ložnice a sedám do auta. Na kartě mám sbírku skvělých fotek.
