Goebbelsův dům, tak jak místo opustil
Poslední stojící dům nacistických pohlavárů
Historie mě vždy bavila a patřím k těm, kteří prohlašují, že nesmí být nikdy zapomenuta. Obzvláště temné období druhé světové války. Lidská krutost a neštěstí milionů lidí a jejich rodin nesmí vyblednout nebo být dokonce některými popírači zpochybňováno. Když jsem dostal šanci navštívit poslední stojící dům nacistického pohlavára Josepha Goebbelse, neváhal jsem ani minutu. Budu stát v místech, kde se psala historie. Budu tam, kudy se procházeli nejmocnější a zároveň nejbrutálnější muži té doby, kteří neznali slitování ani s těmi nejmenšími a bezbrannými. Nahlédnu do pokojů, které hostily bujaré večírky, opulentní slavnosti, významné umělce nebo filmové hvězdy. Možná budu jen krok od bývalého psacího stolu, na kterém vznikly Goebbelsovi plamenné projevy.
Goebbelsův dům, který používal především jako venkovské sídlo, stojí stranou, ukryté v lesích a mimo hlavní dopravní tepny. To z něj dělá ještě tajemnější skrýš a musím přiznat, že jsem na místě přímo cítil směsici opovržení a zároveň zvědavosti a zájmu o historii domu. Jaké to bylo být prominentním hostem Josepha Goebbelse a přijet na jeden z divokých večírků? Jak se v místě cítila Lída Baarová a mnohé další, které prošly Goebbelsovou ložnicí? Věděly, kdo je onen muž, který v přepychově zařízeném sídle nabízí šampaňské? Škoda, že zdi domu nemohou vyprávět. Můžeme je jen zachytit na fotografiích a domýšlet se, jaký byl Goebbels společník, přítel, manžel, utajovaný milenec.
Dům je opuštěným a tichým památníkem doby jen proto, že po druhé světové válce v něm měla středisko sovětská mládež a později zde sídlila univerzita. Využití areálu jej uchránilo před zničením a zánikem. Nedaleko odtud se navíc nacházely opuštěné administrativní budovy, které dlouho nesly další připomínku nacistické minulosti. Na stropě jednoho schodiště byla donedávna nacistická svastika. Ale to už je jiný příběh, který si zaslouží vlastní vyprávění.
Dříve večírky, pak školící středisko
Dům stojí v krásné a klidné lokalitě. Na rozlehlém pozemku později Sověti vybudovali velký administrativní komplex, který sloužil mládeži vychovávané v duchu idejí komunismu. Strohé budovy, které dokázaly pojmout tisíce návštěvníků do malebné krajiny ani nepatří. V těchto masivních budovách, se vzdělávala mládež z celého světa, kterou sovětský režim připravoval na to, jak být správnými členy komunistické strany. Velké přednáškové sály, ubytovny, zázemí a administrativní prostory sloužily stovkám hostů každý rok. Na romantickém a malebném místě se potkávají dvě centra naprosto odlišných totalitních ideologií. A každé mělo urputnou myšlenku vybudovat lepší svět podle vlastních představ. Doprovázenou bezohlednou touhou po moci, která byla prosazována s nejvyšší krutostí.
Přálo nám štěstí. Jakmile jsme dorazili na místo, čekal na nás kousek zapomenutého lešení, starý hromosvod a špatně dovřené okno. Dokázali jsme se dostat dovnitř bez jakýchkoliv komplikací. Areál v té době neměl žádný kamerový systém ani zabezpečovací zařízení, to nám dalo jedinečnou příležitost k prozkoumání nespočtu zákoutí.
Vila Josepha Goebbelse v lesích v blízkosti jezera Bogensee
Vila sloužila Josephu Goebbelsovi jako venkovské sídlo, často sem utíkal z Berlína a nechal vilu upravit, aby pojmula desítky hostů a poskytla jim dokonalý komfort. Vilu dostal Goebbelse darem od města Berlín, není tajemstvím, že kromě divokých večírků ukrývala i jeho četné mimomanželské avantýry. Mnohokráte zde byl s Lídou Baarovou, kvůli které se chtěl dokonce rozvést. Necelé dva roky bouřlivého milostného vztahu ukončil až Adolf Hitler po intervenci Goebbelsovy manželky Magdy. Bylo nepřípustné, aby tak vysoký představitel (ačkoliv byl přezdívaný jedovatý skřet) vedl poloveřejně mimomanželský život.
S manželkou Magdou a šesti dětmi se do vily přestěhovali až po roce 1944 a na krátký čas, než následovali vůdce do poničeného Berlína.
Do samotné vily jsme se bohužel nedostali, protože byla zabezpečená. Velká okna nám umožnila alespoň nahlédnout do prázdných místností. Dům byl zcela vyklizen, žádný nábytek, jen prosté zdi. Když jsem se díval velkými okny dovnitř, přemýšlel jsem, jestli se zachovaly některé kusy vybavení, které patřily Goebbelsově rodině nebo se dívám na zařízení, které sloužilo sovětské a německé mládeži. Ale stačí jen na chvíli zavřít oči a uvidíte bujarý večírek nacistické elity, filmových hvězd, oblíbených zpěvaček, lehce oděných tanečnic. Procházejí se místnostmi a jsou obklopeni přepychem v době, kdy umírají statisíce lidí. Dokonce v místě najdete pozůstatky kasáren pro Goebbelsovu osobní ochranku.
Dotek minulosti
Auto jsme pečlivě schovali v lese, aby česká SPZ nebudila nepatřičný zájem. Vracíme se delší cestou k autu, mlčíme a jsme nabiti dojmy a smíšenými pocity. Ponuré myšlenky rozřízne podivný zvuk vozu. Jestli jsme doteď mlčeli, pak stojíme v němém úžasu a běhá nám mráz po zádech. Jak je možné, že najednou vidíme dva veterány z třicátých let? Proč právě teď a proč právě tady? Jsme v nějaké podivné časové smyčce a vrátili jsme se o desítky let zpět. Zase tudy projíždějí Němci v naleštěných autech. Pohled na jejich dokonale udržovaná vozidla, stylizovaná do období válečných let, byl neuvěřitelný. Chvíli jsme jen stáli a sledovali tu scénu, cítili jsme, že před námi ožil duch minulosti.
