Urbex místa kde čas stojí i promlouvá
Portfolio
Ještě naposledy chci vidět ta unikátní místa, než si je vezme zpět příroda
Místa, která nemají být zapomenuta
Vždy jsem byl fascinován prázdnými a opuštěnými místy. Prolézal jsem vojenské objekty, polorozpadlá stavení a obhlížel rezivějící stroje ještě v dobách, kdy jsem neměl žádný foťák a ani o focení nepřemýšlel. Jen jsem si zaujatě prohlížel nápisy v azbuce, tu a tam se dotknul starého nábytku a v představách jsem si promítal film o tom, jak vypadalo místo, když bylo centrem dění, kolik tu bylo lidí, jaké měli osudy a jak tu vypadal běžný den.
A potom s foťákem? Chtěl jsem, aby si kousek zážitku z místa mohli odnést i ostatní. Teď už vím, že je to urbex. Spojuje komunitu lidí napříč světadíly. Jako členové si pomáháme, inspirujeme se navzájem, radíme si. Někdy dokonce soupeříme o nejlepší lokace a zajímavá místa. Vítězí ti, kteří najdou snadnou cestu do budovy a zpět bez toho, aby si jich běžní lidé povšimli. Když nepřekvapí hlídače, neprožene je pes, nespustí se alarm nebo je nezvěční bezpečnostní kamera. Pak vyhráli.
Komunita. Držíme spolu a držíme jazyk za zuby
Ctím pravidla komunity, umím držet jazyk za zuby a jsem nadšený do objevování míst, která chce moderní doba zapomenout. To ale nestačí. Patřit k urbexu vyžaduje trpělivost, odvahu, trochu drzosti a notnou dávku specifických schopností. Jako například vytipovat lokalitu, zjistit kudy dovnitř i jak nejrychleji místo opustit, pokud se na kontrolce okolních podmínek rozbliká červené výstražné světlo.
Urbexu už se věnuji několik let, měl jsem to štěstí osobně navštívit mnoho zajímavých míst u nás i v Evropě. Kde přesně? To se nikdy neříká!
Jsem postižen nemocí zvanou touha po rozvalinách. Dokonce i když jedu někam na dovolenou, hledám opuštěné komplexy, nefungující továrny, rozbité nádražní budovy, stavení, která nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Dlouho si pamatuji pocit, když s úctou k místu a původním majitelům vstupuji tiše do domu a vidím, že se zastavil čas. Dům je prázdný, z velké části rozpadlý ale na stole zůstal hrneček s nedopitým čajem. Po několik dní spřádám scénáře, co se asi stalo majitelům, proč najednou museli domov opustit? Jak to, že nechali doma osobní věci, rodinné fotografie, základní oblečení?
Jaký byl jejich poslední den doma, kdy si ráno uvařili čaj a večer už se nevrátili?
Pomíjivé okamžiky štěstí jsou v takových staveních téměř hmatatelné.
Možná stačilo jen pár minut a jejich život se navždy změnil.
Adrenalinová závislost
Těším se na návštěvu a průzkum každé industriální stavby. Najednou stojím ve staré továrně, kde na mě shlížejí vysoké a majestátní pece. Není to tak dávno, co se tu tavilo železo, co se pracovalo na těžkých strojích, co byla dílna plná lidí a jídelna bublala hovory a smíchem. Stovky lidí tu propletlo vlastní osudy navzájem, sdíleli touhy, přání, plány. Třeba i po desítky let. A najednou to pojítko mezi nimi zanikne. Končí výroba a oni se rozprchnou po kraji. Možná se už nikdy neuvidí.
Původní cvrkot dnes připomíná jen zapomenutý dobový tisk. Nějaké noviny, časopis, přezůvky, pár lahví od piva nebo minerálky.
Opuštěné budovy už nepatří lidem, ale často si je bere příroda zpět. Bytelná podlaha prorůstá kapradím, pevné zdi zdobí mech. Brzy se taková stavba zbourá, aby uvolnila místa developerskému projektu s fontánou uprostřed. Chci ta místa zachránit, ale nemůžu víc, než je uchovat jako vzpomínkovou fotografii.
Každá prohlídka a focení v podobné budově je adrenalinovým zážitkem. Není rozhodující, jestli je to zakonzervovaná stavba s aktivním dohledem nebo opuštěná ruina, hluboko v lese, na kterou už každý zapomněl. Po desítky minut cítím vzrušení a myšlenky mám svázané s místem a jeho historií. Jsem závislým lovcem unikátních záběrů. Ještě naposledy chci stisknout spoušť. Možná už zítra tu bude jen hromada cihel nebo prázdná pláň.
