V říši květin. Skleníky na Tenerife
Pro většinu zapomenuté místo, pro mě fascinující příběh
Opuštěná místa jsou tajemná, bolestně smutná i fascinující zároveň. Jen se přiblížíte, už se vám v mysli odehrává stovka verzí příběhu, kde se potkávají lidé a jejich osudy. Obrazy vyplouvají na povrch a tu a tam do sebe dílky skládanky zapadnou a ukáže se vám třeba obyčejné ráno nebo jen pár okamžiků, které se na místě odehrály. Napovídají vám zapomenuté a nedbale odložené věci, otevřené okno, oblečení, co zůstalo viset za dveřmi. Každé takové místo pobízí fantazii k dalším a dalším představám.
Mám rád energii a příběhy takových míst. Prostřednictvím fotografií se snažím o propojení s dobou, kdy tady pulsovat život v každém koutku. Putoval jsem po Tenerife a objevil zákoutí, které stojí za to, aby bylo zachyceno.
Staré a opuštěné skleníky stojí hned u silnice, u silnice, kam nikdo nezajíždí a možná potkáte nějakého ještěra, jak se vyhřívá na kameni a líně se odplazí při zvuku projíždějícího auta. Čekaly mě dvě hodiny jízdy cestou, kterou zde vystavěli jako pomstu všem motoristům. Serpentiny, úzké uličky v malých vesničkách, prudká stoupání a pak znovu. Adrenalin jsem cítil až ve spáncích a chvílemi litoval, že neležím na pláži. S údivem mě sledovali domácí obyvatelé i jejich chovná stáda. Já se nenechal odradit a těšil se na působivý urbexový zážitek na konci cesty. Možná ten nejlepší, který jsem kdy zažil.
Domov přírodních krás
Vyčerpávající jízda mě zavedla ke starým skleníkům. Opuštěné, zchátralé a z velké části prorostlé náletovými keři a dřevinami. Kde je vůně květin, která dříve naplňovala místo až po strop? Kde je záplava šťavnaté zeleniny, co se každé ráno odvážela na místní trhy? Proč už tu není drobné osvěžující ovoce, které se mohlo vyvážet do celé Evropy? Vše je tichou a bolestnou vzpomínkou za zářivou minulostí. Dobou, kdy skleníky dobře sloužily lidem a ti je poté ponechali vlastnímu osudu. Vítr se prohání rozbitými okny, šumí a sténá. Rostliny o překot prorůstají konstrukcí a skleníky si zabírají podle vlastních pravidel. Divoké keře v kontrastu opuštěných staveb působí melancholicky a přesto krásně.
Stál jsem tam těsně před západem slunce, cítil jsem, jak mě místo naplňuje inspirací. Dlouhé stíny skleníků, měkké světlo a ticho, které obklopovalo celé okolí, vytvářely atmosféru jako stvořenou pro focení. Představil jsem si modelky, které se procházejí mezi rozpadlými konstrukcemi, světlo hrající na jejich tvářích a celkový kontrast mezi rozpadající se industriální stavbou a přirozenou krásou. Pořád lituji, že jsem v místě neměl s sebou žádnou modelku, proto vím, že se sem jednou vrátím.
Příroda sloužila lidem, teď si bere nadvládu
Ostrovní ráj Tenerife mi opět připomněl, že je třeba dívat se dál a hlouběji než jen na chátrající ruiny. Zastavit se a rozhlédnout. Pomalu a tiše procházet místy, které už nikdo nechce navštívit. Pak objevíte hluboký příběh i zvláštní krásu. Urbex mě vždy lákal právě tím, že dává nahlédnout do minulosti, kterou běžným pohledem nespatříte. Opuštěné budovy a místa podobná těmto skleníkům na pobřeží skládají vrstvy času jako letokruhy. V každém je část historie a emocí, trocha zoufalství a trochu naděje. Pro většinu jsou neviditelné, pro mě jsou jako galerie, kde příroda a čas společně tvoří nové dílo. Každý detail, každá trhlina nebo zarostlá stěna mají význam. Nejde jen o to, co zde bylo kdysi, ale o to, jak se prostor mění a co nám vypráví dnes.
